Autor: MVDr. Naděžda Kružíková

Vakcinace koček

V České republice není povinná žádná vakcinace koček, dokonce ani proti vzteklině. Avšak kočky je možno vakcinovat proti několika infekčním chorobám. První očkování se většinou provádí mezi 8.-9. týdnem věku s 1-2 revakcinacemi za 3-4 týdny. U koček by neměla být vakcinace ukončena dříve než v 15tém týdnu věku.

Vzteklina

O samotném onemocnění bylo pojednáno už v minulém článku na téma “Vakcinace psů”, u koček je zajímavé hlavně to, že u nich není vakcinace proti vzteklině ze zákona povinná. Výjimkou je ovšem situace, kdy kočka cestuje do zahraničí! Pak potřebuje k cestě stejné náležitosti jako pes, včetně platného očkování proti vzteklině. Vakcinaci je možno provádět už od 8 týdne věku a přeočkování je možno provádět 1x za rok, anebo u některých vakcín jen 1x za 3 roky.

Infekční panleukopenie koček

Mezi chovateli je toto onemocnění někdy známé také jako ,,kočičí mor´´. Jedná se o infekční virové onemocnění, které většinou postihuje nejmladší věkové kategorie koček. Původcem onemocnění je virus z čeledi Parvoviridae (tak jako u psí parvovirozy) a vůči viru jsou vnímavé všechny kočkovité šelmy. K nákaze dochází tzv. peorální cestou, kdy nejčastější vstupní bránou infekce je dutina ústní. K infekci dochází kontaminovanou potravou nebo vodou, možná je nákaza i inhalační cestou. K přenosu viru může docházet i přes placentární barieru, kdy následně může docházet k potratu, nebo se rodí koťata s postižením nervového aparátu. U koťat má infekce perakutní až akutní průběh a projevuje se zvracením a úporným průjmem, často s příměsí krve. Přidružuje se apatie, nechutenství, horečka, dehydratace a kvůli postižení kostní dřeně v krvi typicky zjišťujeme sníženou hladinu bílých krvinek.
Prostup protilátek přes placentrání barieru je minimální a proto je u koťat nejdůležitější tzv. kolostrální imunita, tzn. získání protilátek od matky z mleziva. Záleží však na hladině protilátek u matky! Většinou je hladina protilátek v kolostru dostatečná po dobu prvních 6-7 týdnů. Běžně se první vakcinace provádí mezi 8.-10. týdnem, revakcinace se provádí po 3-4 týdnech, dokud není dosaženo věku 12, ideálně až 16 týdnů. Dospělé kočky se revakcinují 1x ročně. U koťat, která z různých důvodů nemohla přijmout dostatečné množství protilátek od matky, je období ochrany mateřskými protilátkami zkráceno až na 3 týdny, proto je možné ve výjimečných případech začít s vakcinací už ve 4 týdnech věku.

Komplex kočičí rýmy

Jedná se o soubor virů a bakterií, které se podílejí na rozvoji tzv. kočičí rýmy a projevují se postižením převážně dýchacícho aparátu a očí u koťat. Komplex zahrnuje infekční rhinotracheitidu, kalicivirózu, chlamydiózu a mykoplazmové infekce, které jsou ovšem nejméně nebezpečné a jejich vakcinace není nutná.

Infekční rhinotracheitida koček

Vysoce přenosné onemocnění dýchacího aparátu koček. Původcem onemocnění je kočičí herpesvirus. K infekci dochází přímým kontaktem a i když se nejedná o typickou kapénkovou infekci, tak pomocí makrokapének může dojít k nákaze i na vzdálenost 1 m. K přenosu může docházet i nepřímo, kontaminovanými pomůckami, miskami,… Průběh onemocnění závisí na několika faktorech, rozhodující je věk zvířete, hladina kolostrálních protilátek, kvalita imunitního systému a zda je přidružená sekundární bakteriální infekce. Klinicky se onemocnění projevuje apatií, nechutenstvím, kýcháním, výtokem z očí a z nosu, horečkou. Může dojít i k postižení sliznice dutiny ustní, kdy kočky odmítají přijímat krmivo kvůli bolesti.
Infekční rhinotracheitida má nejzávažnější průběh a vyznačuje se nejvyšší mortalitou ze všech onemocnění zahrnutých do komplexu kočičí rýmy. Většinou je hlavní postižení dýchacích cest (hlenohnisavé výtoky, kýchání, kašel, dušnost). Vakcinace koťat se provádí mezi 6.-9. týdnem, doporučeny jsou 2 revakcinace po 3 týdnech s následným každoročním přeočkováním.

Kalicivirová infekce koček

Infekční onemocnění koček, způsobené kočičím kalicivirem. K přenosu dochází makrokapénkovou infekcí, podobně jako u infekční rhinotracheitidy, nejvíce pak kontaktem, méně častý je nepřímý přenos. Klinické projevy jsou většinou mírnější, může se objevovat apatie, nechutenství horečka, zrychlené a ztížené dýchání. V dutině ústní a na jazyku se typicky mohou objevovat erozivní až ulcerativní léze, které jsou bolestivé a často jsou důvodem, proč nemocné kočky nechtějí přijímat krmivo. Erozivní změny se mohou objevovat i v meziprstí nebo na polštářcích. Dále je možno pozorovat bolestivost kloubů nebo svalů a otoky končetin. Vakcinace se provádí dle stejného schématu jako u infekční laryngotracehitidy.

Pro zajištění dostatečné hladiny protilátek v kolostru matek je u rhinotracheitidy a kalicivirózy možno doporučit vakcinaci březích matek 4-1 týden před porodem, kdy se doporučeuje vakcinace inaktivovanými vakcínami. Po této vakcinaci by měla být koťata bezpečně chráněna 9 týdnů a s vakcinací je tedy možno začít až v 9. týdnu, s 1-2 revakcinacemi po 3 týdnech, to je ve 12. a 15. týdnu.

Chlamydióza

Chlamydiová infekce je bakteriální onemocnění vyvolané bakteriemi z rodu Chlamydiaceae a nejčastěji toto onemocnění probíhá u koček souběžně nebo následně po infekcích virového původu – komplex kočičí rýmy (rhinotracheitida, kaliciviróza). Chlamydie způsobují onemocnění dýchacích cest a uvádí se, že jsou příčinou 5-30% všech infekcí horních cest dýchacích u koček. U koček je onemocnění typické také ve formě chronického zánětu spojivek. K přenosu dochází přímým kontaktem, očními a nosními sekrety. Chlamydie však mohou být vylučovány i sekrety a exkrety pohlavního a zažívacího aparátu. Existuje i hypotéza, že koťata mohou být nakažena při porodu, při průchodu pohlavními cestami od infikovaných matek. Vakcinace koťat proti chlamydiím není standartní součástí všech druhů vakcín, avšak je možné vakcinovat ji současně s kalicivirózou a rhinotracheitidou. Primovakcinace se provádí mezi 6.-9. týdnem věku s revakcinací za 3-4 týdny a poté s každoroční revakcinací. Jelikož je onemocnění přenosné na lidi, je tato vakcinace z mého pohledu doporučitelná hlavně u koček, které jsou v kontaktu s dětmi, které mohou být vůči infekci náchylnější. U lidí se onemocnění projevuje většinou jako mírné záněty spojivek, avšak někdy se může projevovat i závažnějším postižením horních i dolních dýchacích cest.

Dalšími velmi často diskutovatelnými onemocněními u koček je tzv. FeLV, FIV a FIP. O těchto onemocněních zde bude pojednáno spíše ve zkratce, jelikož jejich problematika je natolik komplikovaná a široká, že jim bude věnován samostatný článek.

Komplex virové leukemie koček – FeLV

Tzv. kočičí leukemie je onemocnění koček způsobené retroviry, které způsobují těžké stavy imunodeficience (oslabení imunitního systému) až lymfoproliferativní onemocnění. K nákaze dochází přímým kontaktem, viry jsou v prostředí poměrně málo odolné. Nejastějším zdrojem infekce jsou infikované sliny, tzn. že se kočky mohou nakazit při vzájemném olizování nebo při příjmu krmiva nebo vody ze společných kontaminovaných misek, nejvíce však dochází k přenosu při pokousání. Mnoho koček může toto onemocnění překonat a stát se tak vironosiči. Uvádí se, že cca 30% nakažených koček je postiženo vážnými klinickými projevy onemocnění, ostatní se pak stávají zdrojem šíření infekce. Je prokázáno, že mnoho koček pozitivních na FeLV zůstává ,,zdravých´´ bez vážných klinických projevů a jsou ,,zdrávy´´ i několik měsíčů až let. Jiné kočky naopak mohou uhynout i za velmi krátkou dobu po nakažení. Až 83% koček infikovaných virem FeLV uhyne během 3,5 let. Zálěží hlavně na způsobu nakažení, na množství viru, který se do organismu dostal, stáří kočky, jejím zdravotním stavu a na aktivitě imunitního systému. Klinicky se ve formě leukémie projevuje virus FeLV u méně než 5% pacientů, nejvýznamnější jsou změny, které nastávají v aktivitě obranného systémů koček proti dalším vnějším zdrojům infekce. Onemocnění virem FeLV vyvolává u koček vysokou citlivost a náchylnost vůči infekcím, zhoršuje průběh jiných onemocnění a dochází tak k velmi těžkým stavům i při ,,banálních´´ nákazách nebo parazitozách. Onemocnění FeLV je vždy třeba zvažovat i při chronických nehojících se kožních potížích a také u chronických onemocněních např. dýchacích cest. Klinicky se onemocnění také může projevovat horečkami, apatií, nechutenstvím, zduřením mízných uzlin anebo zvětšením jater nebo sleziny, průjmy (až krvavého charakteru), zvracením. Častou komplikací je ubytek bílých krvinek (neutrofilů). Proti tomuto onemocnění neexistuje žádná účinná terapie!!! Jedinou možností je symptomatologická terapie a antibiotická clona, kdy bráníme fatálnímu průběhu sekundárních infekcí. Lze použít i preparáty k podpoře funkce imunitního systému, ale jejich účinnost je velmi sporná. Primární je prevence! Opatření v chovech spočívá v udržení tzv. FeLV negativního chovu, pravidelném testování koček a hlavně nově příchozích koček, které mohou být zdrojem infekce. FeLV pozitivní kočka musí být strikně izolována od ostatních koček (včetně jiných misek a ošetřovatelských pomůcek). Preventivní imunoprofylaxe spočívá ve vakcinaci. Imunizované matky předávají protilátky prostřednictvím kolostra, kdy tato ochrana koťat je účinná po dobu prvních 6-12 týdnů věku, proto je nutné zahájit vakcinaci včas. Je však vždy nezbytně nutné provést testování zvířete! Mohou se vakcinovat jen zdravá zvířata! Vakcinace pozitivních (tzn. již infikovaných) koček může vést k rozvoji klinických projevů onemocnění a je v podstatě nesmyslná. Žádnou vakcínu není možné použít jako terapii. Primovakcinace po negativním výsledku testu se provádí od 8. týdne věku s revakcinací za 2-3 týdny a s každoročním přeočkováním.

Infekční peritonitida – FIP

Jedná se o velmi závažné virové onemocnění koček, postihující převážně mladší jedince. Původcem onemocnění je virus s čeledi Coronaviridae, který je velice variabilní, u koček je popsáno až 20 různých kmenů tohoto viru, které se liší svojí virulencí. Aby mohlo dojít k propuknutí onemocnění, dochází nejdříve k mutaci viru a onemocnění se může vyskytovat v několika formách, efuzivní tzv. vlhká forma FIP a neefuzivní, tzv. suchá forma FIP. K nákaze dochází přímým kontaktem, kdy nejčastějším zdrojem infekce je nemocná kočka, která ale nemá žádné klinické příznaky. Kočky totiž mohou být zdrojem infekce několik měsíců i let, aniž by se u nich nemoc jakkoliv projevovala. K přenosu může docházet kontaktem, společným sdílenám misek anebo i nepřímo (virus může v prostředí přežívat až 7 týdnů). Existuje i plemenná predispozice (většinou šlěchtěná plemena koček), věková predispozice – většinou mladé kočky do 2 let. Klinicky se onemocnění projevuje také velmi variabilně – horečka, apatie, nechutenství, průjmy, zvracení, tvorba volné tekutiny v dutině břišní nebo hrudní, zvětšení mízních uzlin, selhání jater a ledvin, ale i např. neurologické příznaky při neefuzifní formě postihující centrální nervovou soustavu. Diagnostika tohoto onemocnění je velmi problematická!!! Úspěšnost léčby je minimální. Jedinou možnou ochranou je dodržování chovatelských opatření a zajištění tzv. negativního chovu. Existuje možnost vakcinace, avšak úspěšnost vakcíny se dle studií pohybuje mezi 40-80%. Vakcinace nezaručuje plnou ochranu, zvláště z toho důvodu že některá koťata už mohou být nakažena v době vakcinace. Vakcinace by měla být prováděna jen u zdravých jedinců, nejlépe u těch, kde je nejdříve proveden test na přítomnost FcoV protilátek. Tento test však není úplně spolehlivý. Vakcína se podává intranasálně (do nosu) v 16. týdnu věku s reaplikací za 3 týdny a poté každoročně.

Virová imunodeficience koček – FIV

Onemocnění, které je u koček označování jako kočičí AIDS nelze u nás u koček vakcinovat a bude o něm pojednáno více v samostatném článku, zaměřeném na onemocnění koček.

Postinjekční sarkom

Vážným a velmi specifickým problém kočičí vakcinace je tzv. postinjekční sarkom!!! U koček může po injekční aplikaci dojít k nádorovému bujení podkožní pojivové tkáně! Dříve se tento typ nádorů označoval jako postvakcinační sarkom, protože nejčastěji ke vzniku docházelo po vakcinacích. Toto označení se však v posledních letech změnilo na postinjekční (anebo injekční) sarkom, protože ke vzniku nádoru může dojít po jakékoliv injekci, nejen po vakcinaci. Důvodem rozvoje nádorového bujení není léčivo jako takové, myšleno např. protilátky obsažené ve vakcíně. Problém představuje tzv. vehikulum, ve kterém jsou účinné látky rozpuštěny, v místě aplikace pak dochází k rozvoji zánětlivé reakce, která může vést k iniciaci nádorového dělení buněk. Uvádí se, že ke vzniku tumoru dochází u 1 kočky z 10 000 koček, avšak nové studie ukazují na častější výskyt. Ke vzniku tumoru může dojít i za několik měsíců, nebo i let po aplikaci! Je několik možností jak vzniku nádoru předcházet. Varianta číslo 1 je nevakcinovat a vyhýbat se jakýmkoliv injekčním aplikacím. To ale často není dost dobře možné a pravděpodobnost vzniku tumoru je např. u koťat mnohem menší, než smrt v důsledku infekčních chorob, proti kterým je možno vakcinovat. Jako nejlepší varianta se jeví např. vakcinace koček proti vzteklině jen 1x za 3 roky, čímž se riziko výrazně minimalizuje. V nedávné době navíc byla vyvinuta kočičí vakcína proti vzteklině, která nezpůsobuje vznik postinječního sarkomu! Další možností je provádět vakcinaci na místa, odkud je ,,snadnější´´ chirurgické odstranění případného nádoru (jako např. boky, kořen ocasu atd…).

V každém případě je třeba vakcinaci koček dobře uvážit! Je opravdu nutné vakcinovat všechny choroby? Bude kočka chodit ven? Přijde do kontaktu s jinými kočkami? Jaké je riziko nákazy?
Odpovědi na tyto otázky se pravděpodobně budou lišit veterinář od veterináře :). Z mého pohledu je vhodné vakcinovat koťata proti infekčních chorobám (panleukopenie, herpesviróza, kaliciviróza a chlamydióza). Bez ohledu na způsob života, zda kočka žije v bytě anebo chodí ven. I když v případě, že chodí ven a může být v kontaktu s neznámými kočkami, považuji tuto vakcinaci za ještě důležitější. Pokud vakcinovat proti vzteklině, pak využít možnosti vakcinovat 1x za 3 roky. Co se týká vakcinace proti FeLV, doporučuji hlavně u koček, které budou v kontaktu s jinými kočkami, hlavně pak venku žijící kočky. Ovšem dodržet doporučené testování!
Kočičí imunita je uplně jiná než ta psí a začínají se množit odborné studie o tom, že kočky si dokážou vytvořit dostatečnou hladinu protilátek v krvi i na několik let a tudíž není třeba vakcinovat tak často. Anebo není nutné vakcinovat starší zvířata a lze předpokládat, že pravidelně vakcinované kočky starší 7-8 let už mají vytvořenou imunitu doživotní. Avšak k nám tyto světové trendy docestovaly zatím jen zčásti a mohou být předmětem další diskuze.

Vakcinace králíků

Nejen psy a kočky je třeba vakcinovat! Králíčci se stávají stále častějšími domácími mazlíčky a i ty je třeba chránit. Standartní vakcinace se provádí proti králičímu moru a myxomatóze. Obě onemocnění jsou přenosná krev sajícím bodavým hmyzem – komáry a proto není jiná možnost, jak králíky před nákazou chránit, než je nechat očkovat. Primovakcinaci je možno provádět už od 6 týdnů věku, kdy je pak nutná revakcinace za 4 týdny. Existuje ale i varianta (dle druhu zvolené vakcíny), kdy se první vakcinace provádí až po 10. týdnu věku, kdy není nutná revakcinace. Přeočkování se pak provádí 1x za půl roku, anebo 1x ročně. Frekvence revakcinace záleží hlavně na nákazové situaci v kraji, jelikož přenos komáry je možný i na relativně velkou vzdálenost. A tak když se některé onemocnění vyskytne např. v jiném městě, nebo vesnici, přesto může dojít k nákaze i u Vás. Vakcinace se většinou provádí kombinovanou vakcínou, která obsahuje obě zmíněná onemocnění, anebo pak je možné vakcinovat samostatně jednu či druhou chorobu. Vakcinace se většinou provádí pod kůži, avšak v případě samotného očkování proti myxomatóze je možné látku aplikovat i průpichem ušního boltce tzv. dvojjehlou. Při vysokém riziku nákazy myxomatózou, je možné provést vakcinaci proti samotné myxomatóze už od 4 týdnů věku, s následnou revakcinací kombinovanou vakcínou od 10. týdne věku.

Mor králíků – virové hemoragické onemocnění králíků

Původcem tohoto onemocnění je virus kalicivirus. K nákaze dochází přímým kontaktem, ale i nepřímo (krmivem, vodou) a hlavně pak již zmíněným krev sajícím hmyzem. Onemocnění často probíhá velmi rychle a projevuje se krvavým výtokem z nosu a konečníku, křečovými stavy a tzv. vokalizací (hlasovými projevy), kdy k úhynu dochází rychle a náhle. K projevům onemocnění dochází už za 1-3 dny po nakažení. Onemocnění končí ve většině případů smrtelně a jedinou prevencí je vakcinace.

Myxomatóza králíků

Původcem onemocnění je virus poxvirus. K infekci dochází přímým kontaktem, sekrety a exkrety, ale převážně pomocí krev sajícího hmyzu. Z toho důvodu má onemocnění sezónní charakter, tzn. že se nejčastěji vyskytuje v létě a na podzim (právě kvůli výskytu komárů). Onemocnění se projevuje překrvením a zánětem spojivek, otoky víček a hlenohnisavým výtokem z očí. Dále se objevují horečky, nechutenství až uplná anorexie. Na těle se vytvářejí tzv. myxomatózní uzly, nejvíce na hlavě, okolo očí, na ušní bázi, pyscích a nozdrách. Kvůli postižení horních cest dýchacích se objevuje namáhavé dýchání a sípání. Klinické příznaky se objevují za 6-10 dní od nakažení a samotné onemocnění mívá velmi rychlý průběh a vysoké procento úmrtnosti. Terapie je neučinná, jedinou prevencí je vakcinace.

Pasteurelóza

Ne příliš častou, avšak možnou vakcinací, je vakcinace proti pasteurelóze. Jedná se o bakteriální onemocnění, vyvolané bakterií Pasteurella multocida a onemocnění se projevuje především postižením horních cest dýchacích. K nákaze dochází přímým kontaktem, vdechováním kontaminovaného vzduchu, ale i poraněnou kůži nebo přes poskožené sliznice. K projevům onemocnění dochází za 1-2 dny od nákazy a onemocnění se nejvíce projevuje serózním až hnisavým výtokem z nozder. Přes tzv. Eustachovu trubici může dojít i k rozšíření infekce do středního ucha, což se u králíků projevuje stáčením hlavy (tzv. tortikolis), rychlými cukavými pohyby očí (nystagmus), ale i poruchami koordinace až záchvatovými stavy. Dalšími možnými projevy je pneumonie (zápal plic), která může být komplikována zánětem pohrudnice anebo osrdečníku, na plicích mohou vznikat až plicní abscesy. Abscesy také monou vznikat kdekoliv po těle na kůži. Pasteurelóza se ale může projevovat i záněty dělohy. Terapie spočívá v podávání antibiotik a v podpůrné terapii, avšak často může docházet k recidivám. Vakcinace proti pasteurelóze je možná, avšak nikdy plně nevylučuje možnou nákazu. Vakcinaci je možno provádět současně s kombinovanou vakcínou obsahující mor a myxomatózu. Primovakcinace se provádí už od 4 týdnů věku, s přeočkováním v 7. a poté v 10. týdnu. Další revakcinace se pak provádí 1x za půl roku.