Autor: MVDr. Ludmila Tůmová

 

Pod slovem viróza si většina z nás představí banální rýmu, na kterou stačí naordinovat čaj s citrónem a dvoudenní volno. Zákeřné kočičí viry FIPV, FIV a FeLV se ovšem s obyčejným nachlazením srovnávat nedají. Pro všechny tři je společné to, že způsobují nespecifické příznaky, obtížně se diagnostikují a jejich léčba je velmi náročná až nemožná.

 

FIP

Infekční peritonitida koček (FIP = Feline Infectious Peritonitis) patři mezi nejzávážnější kočičí virové infekce.

Původcem FIP je kočičí koronavirus (FCoV), nebo lépe řečeno jeho agresivní varianta. Klasický kočičí enterální koronavirus (FECV) se množí ve střevní sliznici a ve většině případů nenadělá závažnější škody. Bohužel je vysoce citlivý ke spontánním mutacím, které mohou vést ke vzniku jeho patogennější varianty (FIPV), která napadá makrofágy a pomocí nich se šíří do celého těla. Navzdory odlišnému biologickému chování se stále jedná o jeden a tentýž virus, oba typy jsou laboratorně navzájem nerozlišitelné.

Koronaviry se vyskytují celosvětově. Uvádí se, že 25-40% jednotlivě chovaných domácích koček má protilátky (a tudíž se někdy v životě setkaly s koronavirem), u koček v útulcích a větších chovech je to 80-100%. Ve většině případů jde o enterální formu (FECV), FIP je relativně méně častá.

FECV postihuje zejména koťata mezi 2. a 3. měsícem věku, množí se v buňkách střevní sliznice a ve většině případů probíhá takřka bez příznaků, nebo způsobuje pouze mírný průjem, někdy se zvracením, který vymizí během několika dnů. V průběhu onemocnění a po něm kočka vylučuje virus v trusu. Někteří jedinci vylučují virus jen přechodně, někteří přerušovaně a jiní neustále po celý život, ačkoliv nevykazují žádné klinické příznaky.

Přenos infekce je fekálně-orální, to znamená, že se šíří pozřením potravy nebo vody kontaminované trusem, olizováním znečištěné srsti nebo kontaminovaných předmětů v prostředí, kde virus vydrží infekční 2-7 týdnů (ale zničí ho běžně používané dezinfekční prostředky).

FIP se nejčastěji vyskytuje u mladých koček (nejvíc mezi 6 měsíci a 2 roky věku) chované ve větších skupinách s otevřeným obratem, tzn. do skupiny přicházejí nové kočky z jiného prostředí. To ale neznamená, že starší kočka nemůže infekční peritonitidou onemocnět. Příčiny mutace nejsou přesně známé, pravděpodobnost významně zvyšuje prolongovaná infekce FCoV (kočka je delší dobu vystavená viru, který má tím pádem víc času, aby mohl zmutovat) a dále k propuknutí infekce přispívá stres (přemístění, vakcinace, kastrace, konkurentní infekce) a oslabení imunity z různých příčin. Vzácně může docházet k přenosu už zmutovaného FIP viru z matky na koťata přes placentu, případně i horizontálně, tzn. z jedné kočky na druhou.

Na vzniku onemocnění se kromě samotného vystavení viru podílí jeho dávka, věk kočky a její imunitní odezva. FIPV se množí v makrofázích (podskupina bílých krvinek) a s jejich pomocí se šíří do celého těla. Pokud je organismus vystaven FIP viru a imunita ho nepotlačí, dochází k rozvoji infekční peritonitidy. Imunitní reakce je pro vývoj a průběh onemocnění velmi důležitá. Po kontaktu s virem začne organismus produkovat protilátky, které ale virus nepotlačí, naopak zesilují průběh onemocnění. Protilátky s navázanými virovými částicemi (tzv. imunokomplexy) se ukládají ve tkáních, zejména v těsné blízkosti cév, a vyvolávají zde záněty, které jsou hlavní příčinou klinických příznaků. Pro odolnost vůči FIPV je klíčová buněčná imunita.

Infekční peritonitida koček je onemocnění s extrémně širokým spektrem klinických příznaků, přičemž žádný z nich není pro FIP patognomický. Podle klinických projevů rozlišujeme dvě základní formy FIP: efuzivní (tzv. vlhkou) a neefuzivní (tzv. suchou). Vlhká forma je častější. U pacientů se střídavě objevuje horečka, letargie, ztráta chuti k jídlu, zvětšení mízních uzlin, průjem, hubnutí a další příznaky závisí na postižení konkrétních orgánů. Poškozené cévy propouští tekutinu do tělních dutin – typický je obrázek kočky s pendulujícím břichem plným volné tekutiny, která je hustá, slámově žlutá a mohou se v ní srážet vlákna fibrinu. Efuze nahromaděná v hrudníku ztěžuje dýchání. Při postižení jater se může objevit žloutenka. Vyskytují se také záněty očí a neurologické příznaky.

Suchá forma vzniká, pokud imunitní systém infekci částečně potlačí. Častěji se vyskytuje u starších koček. Na povrchu orgánů vznikají granulomy, příznaky jsou většinou nespecifické a opět se odvíjí od konkrétních postižených orgánů. Kromě horečky a anorexie se může objevit žloutenka, krvácení do přední oční komory, záněty oka, ataxie a někdy i záchvaty.

Průběh onemocnění bývá spíše chronického charakteru, efuzivní forma je akutnější. Onemocnění je progresivní, v čase se mění a kromě dvou základních forem se často vyskytují různé přechodné typy.

Diagnóza za života kočky je problematická. Vyšetření krve dává nespecifické výsledky, nejužitečnější je vyšetření efuze, kde zjišťujeme žluté zabarvení a vysoký obsah bílkovin, pomocí PCR lze potvrdit přítomnost koronavirů. FCoV a FIPV nelze rozlišit, stejně jako protilátky proti nim. Definitivně je možné FIP potvrdit pouze imunofluorescenčním vyšetřením změněné tkáně, kterou je však za života kočky problematické odebrat.

Terapie infekce v dnešní době již existují.

Vakcinace proti FIP je sporná a obecně se nedoporučuje. Existuje vakcína, která se kape do nosu a má stimulovat buněčnou imunitu, ale výsledky studií jsou rozporuplné. Navíc je vakcína použitelná až od 16 týdnů věku, kdy už koťata v rizikovém prostředí bývají stejně infikovaná. Možná varianta je vakcinovat prokazatelně zdravé kočky před přesunem do rizikového prostředí.

Nejspolehlivější ochranou proti FIP je udržení chovu prostého koronavirů. Doporučuje se chovat kočky v malých skupinách s uzavřeným obratem. Krátkodobá karanténa při příchodu nového jedince nemá velký význam, protože kočky často koronaviry vylučují celý život. Dospělé kočky vykazují větší odolnost vůči infekci než mladé, ale i u nich může FIP propuknout.

Eradikace je obtížná a nákladná a spočívá v pravidelném testování trusu na přítomnost koronavirů. Tak se identifikují přenašeči, které je následně třeba izolovat (ideálně odstěhovat…). Nezbytná je důkladná hygiena chovu, zabránění kontaminace krmiva a prostředí trusem a pravidelná dezinfekce.

 

FIV

Infekce FIV bývá někdy označována jako „kočičí AIDS“. Stejně jako HIV patří do skupiny retrovirů, které jsou charakteristické schopností včlenit svůj genom do genomu hostitelské buňky a zde setrvávat jako tzv. provirus velmi dlouhou dobu. FIV se vyskytuje celosvětově a v kočičí populaci je poměrně častý. Projevuje se jako chronické onemocnění s širokým spektrem nespecifických příznaků způsobených útlumem imunitního systému.

Rizikovou skupinou jsou dospělí nekastrovaní kocouři s přístupem ven a tendencemi prát se s jinými kočkami. Virus je vylučován slinami a přenášen nejčastěji pokousáním, případně vzájemným olizováním. Infekce je možná i nepřímo například krmivem kontaminovaným slinami. Z matky na koťata se FIV přenáší přes placentu i mlékem a možný je také přenos pohlavní cestou.

Asi 10 dní po nakažení vzniká tzv. primární (raná, akutní) fáze, která trvá několik týdnů a projevuje se zduřením mízních uzlin a střídavou horečkou, u mnoha koček jsou však tyto příznaky nevýrazné a mohou ujít pozornosti majitele. Po překonání rané fáze nastává asymptomatické období, které trvá měsíce, někdy až roky.

Stadium imunodeficience nastává často po setkání zvířete s dalšími patogeny. Příznaky jsou variabilní a většinou odpovídají druhotné infekci. Kromě toho je pozorována horečka, letargie, chřadnutí, nervové příznaky jako ataxie, poruchy některých reflexů, anizokorie (rozdílné roztažení zorniček). Časté jsou stomatitidy, záněty dýchacích cest a trávicího aparátu. Útlum imunitního systému také podporuje rozvoj nádorů.

Vyšetřením krve zjišťujeme změny v počtu bílých krvinek a zvýšení krevních bílkovin, další nálezy se odvíjí od poškození jednotlivých orgánových systémů.

Vzhledem k nejednoznačným projevům nelze FIV diagnostikovat pouze na základě klinického nálezu. K dispozici jsou rychlé testy pro detekci protilátek proti FIV, většinou kombinované s detekcí FeLV antigenu. Výsledky jsou poměrně spolehlivé, ale v případě pochybností je možné potvrdit diagnózu laboratorním vyšetřením.

Žádná specifická terapie infekce FIV neexistuje. Možná je pouze symptomatická léčba – širokospektrální antibiotika na potlačení druhotné infekce a léky proti zánětu.

Účinná vakcína proti FIV zatím není k dispozici.

Prognóza FIV pozitivních koček je opatrná. Pokud je diagnóza stanovena v rané fázi onemocnění, existuje možnost, že bude následovat dlouhé asymptomatické období. Dříve či později však dojde k útlumu imunitního systému a v této fázi je už prognóza nepříznivá.

Pro prevenci nákazy je vhodné zamezit kontaktu s volně se pohybujícími kočkami, chovat zvířata v menších stabilních skupinách a izolovat agresivní jedince. Vhodným způsobem omezení agresivního chování zejména u kocourů je kastrace. Nově přicházející kočky je dobré testovat.

 

FeLV

Další z retrovirových infekcí, označovaná jako kočičí leukémie, se často vyskytuje v kombinaci s FIV a její projevy jsou podobné. Kromě imunodeficience se projevuje vznikem anémie (chudokrevnosti) a nádorovým bujením, zejména lymfomy a leukémiemi. Charakteristická je dlouhá inkubační doba – až několik let.

Infekce se přenáší z kočky na kočku buď přímo olizováním, pokousáním, nebo nepřímo, zejména potravou kontaminovanou slinami. Virus je v prostředí poměrně málo odolný, ničí ho běžná dezinfekce.

Onemocnění se nejčastěji projevuje u koček ve věku 2-4 roky. Stupeň závažnosti onemocnění závisí na množství viru, věku kočky a její imunitní odezvě. Virus napadá lymfatickou tkáň a kostní dřeň, kde může dlouhodobě přetrvávat. Mnoho koček se po nenápadném prodělání prvotní fáze infekce zotaví, a buď zůstanou vironosiči, nebo si mohou vytvořit imunitu. U koťat infikovaných v prvních 4-5 měsících života je vysoké riziko, že zůstanou infikovaná permanentně. Takové kočky vylučují virus všemi sekrety, hlavně slinami, a stávají se hrozbou pro ostatní.

První příznaky infekce FeLV bývají nespecifické a nejednoznačné. Útlum kostní dřeně vede k imunosupresi a ke zvýšené náchylnosti k běžným „banálním“ infekcím. Výtoky z nosu a očí, průjmy, nechuť k jídlu, horečka a zvětšení mízních uzlin se kromě FeLV vyskytují u dlouhé řady jiných onemocnění. Typický je vznik neoplazií, zejména lymfomů a leukémií.

Léčba FeLV je pouze podpůrná, zacílená na potlačení příznaků a prodloužení kvalitního života zvířete. Nádory spojené s FeLV reagují na chemoterapii, mají však horší prognózu než nádory, které FeLV způsobeny nejsou. Mnoho FeLV pozitivních koček dlouhou dobu nemá žádné klinické příznaky, pokud však dojde k imunosupresi a nádorovému bujení, prognóza je špatná.

Diagnózu FeLV lze potvrdit zjištěním virového antigenu v krvi. Rychlé testy bývají většinou kombinované s detekcí protilátek proti FIV, protože tyto infekce se mohou vyskytovat společně a projevují se podobně. Některé kočky jsou schopny virus FeLV zcela eliminovat z těla, proto se u jedinců bez klinických příznaků doporučuje přetestovat za 1-3 měsíce.

Preventivně je možné kočky vakcinovat, ale pouze prokazatelně negativní jedince. Pokud už kočka je infikovaná a naočkuje se, vakcína ji neochrání, naopak zvýšené nároky na imunitu mohou vyvolat projevy onemocnění. U zdravého jedince samotná vakcína FeLV způsobit nemůže. Vakcinace je možná od 8 týdnů věku s přeočkováním za 3-4 týdny.

Jedinou spolehlivou ochranou proti FeLV je udržovat negativní chov a všechny nově příchozí jedince testovat.